Statický obsah

Poděkování

Podrobnosti

Zveřejněno: 1. 9. 2009 16:22

Autoři

Podrobnosti

Zveřejněno: 1. 9. 2009 16:19

Akad. mal. Miluše CHOVANCOVÁ (*1940) Vyšívané obrazy Autorka absolvovala v r. 1966 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (atelier prof. Aloise Fišárka). Těžištěm jejích postudijních výtvarných prací byly kombinované textilní techniky, určené do veřejných i soukromých interiérů. V osmdesátých a devadesátých letech působila především v oblasti obchodní reklamy a užité grafiky. Poté se opět vrátila k volné tvorbě. Pro komorní výstavu ve špejcharu zdibského zámku byly vybrány výšivky z cyklů „CO VIDÍ MOJE OKNA“  a  "MŮJ SVĚT JE BAREVNÝ" z let 2005 až 2008.   Práce jsou odrazem autorčina empatického vztahu k přírodě, okouzlení z barev, tvarů, jevů. Fragmenty rozkvetlých zahrad, život jahodových pasek, pohyb vody a větru, jásavé pocity světla… převádí obraznou, esteticky účinnou formou v abstraktní symbolické záznamy radostných prožitků, které si z tohoto prostředí přináší. Ve své volné tvorbě autorka oživila dnes již téměř opomenutou techniku výšivky jako výtvarného projevu. Do výšivky – od starověku používané techniky barevné a reliéfní výzdoby tkanin textilními vlákny – přinesla nové formální a tvůrčí prvky, jejichž výsledkem jsou obrazy "malované" jehlou. Vedle tradičních vyšívacích stehů používá v tomto projektu též kladení vlněných přízí, nitě, uzlíky, barevné stužky, korálky, aplikaci tkanin včetně reliéfního tvarování těchto materiálů – to vše v čistých, jásavých barvách. Akad. sochař Jan Pichl (*1935) Obrazy Otec Jan Pichl jako dirigent Banky Slavie se v roce 1937 s rodinou přestěhoval do lázní Poděbrad, kde během druhé světové války byl nacisty uvězněn a na následky věznění v roce 1948 zemřel. Sochař Jan Pichl absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1957 - 1962 a to u prof. Karla Pokorného, po jeho smrti dokončil studium u prof. Karla Hladíka. Vybrané práce: - portrét Antonína Dvořáka v Poděbradech - pamětní desky u hlavního vchodu do Kulturního domu na Žofíně (Z. Fibich, bratří Grégrové) - plastika pro hromadný hrob dramatických umělců na Vyšehradě - portrét Bedřicha Smetany v Kanadě - bronzová kašna „Živá voda“ v areálu zámeckého parku v Tochovicích - dřevené plastiky do interiérů pošt v Praze a ve Zlíně MgA. Jan CHOVANEC (*1976) Malby Prezentuje soubor barvitých obrazů zachycujících každodenní náhodné příběhy neznámých lidí, situace z náměstí a ulic nejen zkratkovitým obrazem, ale i textem. Studia: 1999-2005 VŠUP Praha (malířský ateliér Stanislava Diviše) 2002 Glasgow School of Art, Fall Samostatné výstavy 2004 Příběhy jednoho dne, Galerie Tři, Bystřice nad Pernštejnem 2005 Lidé, které jsem spatřil na ulici , Výstavní síň Ústavu makromolekulární chemie, Praha 2005 Ptáci a spol., Galerie Gambit, Praha 2007 Malby V. Kotlárové a J. Chovance, Galerie VŠUP, Praha, (s V. Kotlárovou) 2007 Dnes mít jasno, Galerie Plamínek, Brno, (s V. Kotlárovou) Skupinové výstavy: 2004 This is 7, Právnická fakulta UK, Praha 2004 Malba, poezie, performance, Galerie Doubner, Praha 2007 Amaro jilo, Dům umění města Brna, Brno 2007 "Réalité", Centre tcheque, Brusel MgA. Věra KOTLÁROVÁ (*1980) Malby Vystaví svá poslední díla - snové příběhy promítající se na - pro ní  tak typických -  velkých formátech. Jednou z technik, které využívá, je roztírání barevných pigmentů prsty na velké plátěné plachty. Výsledkem jsou abstraktní díla, jež zároveň fungují jako doklady o fyzickém aktu malby. Dále pracuje s kombinovanými technikami, kdy využívá akrylové 7barvy, proškrabávání kartáčem, dolepování sklíček…  narozena: 1980 v Českém Krumlově Studium: 1999 - 2005  FAVU VUT v Brně, atelier Václava Stratila Samostatné výstavy: Jednou večer – sny? Muzeum romské kultury, Brno, 2007 Ohromné maličkosti, galerie Aspekt, Brno, 2006 Trojice boží, kostel v Kořeni (okres Tachov), 2006 Výběr ze skupinových výstav: Galerie VŠUP Praha, společně s Janem Chovancem, 2007 Amaro Jilo, benefiční výstava, Dům umění města Brna, 2007   Akné, Rudolfinum, Praha, 2006 Zpřítomění, klášter Dolní kounice, 2006 Galerie Brno, 2006 Pozdravy z léta, v tramvaji č. 17, Praha, prosinec 2005 BcA. Gabriela ANGELOVÁ (*1972) Fotografie mužských aktů Gabrielu Angelovou, původně vystudovanou zdravotní sestru, lidské tělo jako téma i umělecký objekt provází již řadu roků. I proto se v devadesátých letech zúčastnila mnoha workshopů, které se jím zabývaly především jako s aktivním prostředkem vyjádření - byly to hlavně dílny z oblasti pohybového divadla a pantomimy, které vedli Ctibor Turba, Boris Hybner, členové souboru Děrevo a později absolvovala i stáž u Marcela Marceaua v Paříži. To ji také přivedlo k tomu, že absolvovala obor pantomima na Konzervatoři Jaroslava Ježka, které se ale dále nevěnovala profesionálně, ale dala přednost fotografii a vystudovala Pražskou fotografickou školu. Svá studia završila absolutoriem Institutu tvůrčí fotografie na Slezské Universitě v Opavě s diplomovou prací na téma „Miroslav Vojtěchovský“ a souborem fotografií „AKT“. Je spoluzakladatelkou alternativního autorského divadla s názvem HÍŠÍ, účastnicí festivalů divadelní  alternativy a undergroundu v Kolíně, v Praze, účastnicí v amatérském divadle „Šuplik“ v letech 1994 -1996.   Autorka se účastnila společných výstav s názvem „Z okraje do středu“ (2003, České Budějovice, galerie Solnice), „AKTY“ (2005, Horní Bečva – studenti ITF), „Okno do divočiny“ (2006, Březník – Šumava, Schwarzenberské myslivna; 2007, Planá nad Lužnicí, Galerie 2). Samostatné autorské výstavy uskutečnila v roce 2008 v Praze v galerii Lapidárium s názvem „Poet nahý v lapidárním trní“ a „Akt v inte riéru a akt v pohybu“ spolu s workshopy a tanečními vystoupeními a v roce 2009 v Ostravě s názvem „Poet nahý z Essexu tentokrát v Librexu“. Mgr. Nikola MALINKŮ (*1979) Malba pastelem Od základní školy navštěvovala Základní uměleckou školu v Opavě, po jejím skončení nastoupila na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Opavě, obor design. Po maturitě věnovala rok studiu anglického jazyka a od roku 2000 se stala posluchačkou Ostravské univerzity, oborů animovaný film a učitelství výtvarné výchovy pro střední školy. Studium úspěšně zakončila státní zkouškou a obhájenou diplomovou prací z oblasti animovaného filmu. Věnuje se především abstraktnímu umění za použití techniky malba suchým pastelem nebo klasické tužky.

Tajemství Zdibského zámku

Podrobnosti

Zveřejněno: 24. 8. 2009 5:34

TAJEMSTVÍ ZDIBSKÉHO ZÁMKU

            U příležitosti první umělecké výstavy, která se bude konat v prostorách špejcharu zdibského zámku jsme požádali zástupce majitelů zámeckého areálu, pana Miloše Krejcara, o krátký rozhovor vztahující se k historii a zajímavostem tohoto objektu.

 Jakou historii má zdibský zámek za sebou a které majitele má ve svém rodokmenu?

            Již od roku 1266 tvořila ves samostatný statek. Panské sídlo vzniklé již v roce 1608 po třicetileté válce zcela zpustlo. V letech 1659 až 1669 sídlo opravil Jan Jiří Radecký z Radče. Ještě na mapě z roku 1777 má objekt zámku půdorysný tvar ve tvaru písmena E. Teprve v závěru 18. stol. byl objekt klasicistně přestavěn a tato přestavba mu dala pak současnou podobu.

            O zámku Zdibech se poprvé zmiňuje tereziánský katastr, v té době ještě pod označením vrchnostenský dům. Za stavebníka bývá pokládán František Maxmilián Hartman z Clarensteinu (1700-1729), který nosil přídomek "na Zdibech". Od r. 1729 byl jeho majitelem malostranský měšťan, směnárník povýšený do rytířského stavu, Jan del Curto z Morenbachu(1729-1768). Poprvé se termínem zámek označuje až v josefinském katastru. Koncem 18. a v prvé polovině 19. století se na zdibském zámku vystřídalo několik majitelů, z nichž za připomenutí stojí zvláště ruská šlechtična, hraběnka Asbassová.

            Roku 1877 velkostatek Zdiby spolu se zámkem koupil od vídeňské banky "Credit Foncier", která jej měla v držení za účelem podpory "Volebního komitétu ústavověrných velkostatkářů" Martin Stejskal, pražský podnikatel v pivovarnictví. Od té doby byl zámek s hospodářským dvorem a polnostmi v majetku tohoto rodu, až do neblahé doby "Vítězného února" po druhé světové válce, kdy jim byl zkonfiskován a celá rodina se rozešla do různých koutů republiky, především do pohraničí.

            V letech komunistického "spravování" se na zámku vystřídalo několik uživatelů. Zprvu zde byl státní statek, později zemědělské učiliště (v té době bylo podstatně přestavěno mansardové patro). Historickou ironií se stalo, že posledním uživatelem byl Státní ústav pro rekonstrukci památek, který na zámek vydal demoliční výměr kvůli jeho havarijnímu stavu, do něhož jej přivedla čtyřicetiletá ignorance. devadesátých letech 20. století zdevastovaný majetek restituovali dědici, přičemž se v plné síle ukázalo, jak hluboký byl úpadek, do něhož se zdejší klima dostalo. V ruinách se zde octly nejen hmotné statky, ale i etika a mezilidské vztahy. Bude třeba velkého úsilí k nápravě ve všech směrech.

 Jakou historii má za sebou zámecký špejchar, v němž se bude výstava umění konat?

            Špejchar neboli sýpka byl součástí již panského sídla před rokem 1764, je totiž  zmíněna v textové části Josefského vojenského mapování z let 1764-1767, což později dokládá mapa z roku 1777 nebo rytina z roku 1816, kde je špejchar vyobrazen v dnešní podobě. Dříve stála sýpka mimo zámecký dvůr, resp. nad ním, neboť dvůr obklopoval jen zámek.

            V roce 1777 byl u příležitosti komisionálního prodeje vyhotoven úřední odhad celého areálu, kde byl pivovar ohodnocen na 1000 zlatých, zámek pouze na 800 zlatých, dvůr s budovami na 1200 zlatých a sýpka na 900 zlatých. Sýpka tedy měla větší cenu než zámek.

            Špejchar je zděná budova, převážně z kamene, jejíž vnitřní jádro je celodřevěné. Právě zachované dřevěné jádro je nejspíše hlavním důvodem, proč je zapsaný jako kulturní památka pod číslem 2.204/4. Účel této stavby byl ve skladování obílí. V pivovaru byla rovněž  sladovna, takže je možná, že sloužila i coby zásobárna sladovnického ječmene.

 V průběhu dvaceti let, kdy provádíte obnovu zámeckého areálu jste objevili mnoho zvláštností a zajímavostí. Můžete některé z nich čtenářům přiblížit?

            Těch bylo za těch dlouhých dvacet let snahy vlastníků uvedení památky do řádného stavu mnoho a rozhodně by to byl již materiál pro zajímavou knihu, která možná i vznikne. Vždyť čtení, o valníku plném komunálního odpadu pohřbeném pomocí buldozeru v zámeckém parku za němého přihlížení všudypřítomného bolševníku velkolepého, nebo o likvidaci stojanu pohonných hmot v bezprostředním sousedství kulturní památky zdibského zámku, nebo o  čištění zámeckého rybníku  plného všeho možného, včetně vojenské helmy německé i ruské, atd., by bylo určitě zajímavé. Je toho zkrátka hodně. Při této příležitosti bych alespoň zmínil něco o objektu pivovaru, který díky rozsáhlé rekonstrukci odkryl svá tajemství. Z historických pramenů a poznatků z prováděné rekonstrukce lze určit vznik pivovaru krátce před rokem 1726 a na základě výsledků průzkumů se ukázalo, že objekt měl v baroku složitější vývoj, než se dosud předpokládalo. Byl odkryt např. utajený prostor s původním schodištěm, který byl zazděn, překryt stropem a zasypán sutí. Po odstranění suti se tak objevilo schodiště se dřevěnými, patřičně prošlapanými stupnicemi, po kterém před více jak 250 lety se chodilo a potom někdy od poloviny 19. století, kdy objekt pivovaru procházel modernizací, bylo dobře utajeno. Dále byla odkryta prapůvodní římsa objektu ukrytá v násypu pozdějšího zaklenutí dvorku pivovaru. Ještě v mapě z roku 1777 je totiž patrné, že objekt měl půdorys tvaru U a teprve později, po zakrytí dvorku klenbou získal nynější čtvercový půdorys. Dále je možno zmínit, že díky nálezům, jako jsou zbytky podzemních kanálů, kterými se zásoboval pivovar vodou, či dnu nádrže na vodu z pískovcových desek ukrytém pod násypy novodobých podlah, či odkrytí topeniště a prostoru bývalé varny dokumentované vypálenými či začerněnými stopami na stěnách vytěženého prostoru, či oválná nádrž na vodu vně objektem pivovaru, která sloužila pro zásobování pivovaru vodou a je vyznačená už v mapě z roku 1777. Ve vazbě na tuto nádrž je patrné i zazděné okénko v barokní obvodové zdi pivovaru, kterým šlo dřevěné koryto pro dopravu vody pro potřebu pivovaru.

            Těch zajímavostí a souvislostí je skutečně hodně a nelze to vtěsnat do několika vět. Jen na závěr bych zmínil takovou perličku. Za první republiky byla v objektu pivovaru umístěna četnická stanice. Četníci seděli v přízemí věže, která má dnes opět komín, který však nepamatují ani ti nejstarší pamětníci. Při započetí prací na rekonstrukci objektu došlo k propadnutí podlahy, která byla následně odstraněna. K překvapení všech bylo pod podlahou objeveno zasypané topeniště hvozdu z 2. pol. 19. století.

 V jakém stádiu se v současnosti nachází rekonstrukce zámku a pivovaru?

            Pivovar je zatím mimo ohrožení, protože rekonstrukce proběhla z poloviny a tak je celkem dobře stabilizován. Horší to je se zámkem. Bylo by potřeba to uvést alespoň do takového stavu v jakém je dnes objekt pivovaru. Bohužel nejsou peníze a řekl bych, že chybí i zájem ze strany veřejnosti na tom, aby kulturní památka obce byla obnovena. Snad se to časem zlepší. Otázka bude, zda ještě bude co rekonstruovat.

 Na co by se obyvatelé Zdib mohli těšit po dokončené rekonstrukci?

            Rekonstrukcí zámeckého areálu by v obci mělo vzniknout důstojné centrum kulturního a společenského života obce. Např. v objektu pivovaru by měla být restaurace s ubytováním, v objektu zámku reprezentační prostory pro pořádání různých společenských akcí, ale i třeba komorních koncertů, v objektu špýcharu výstavní galerie, na ploše dvora místo pro společenské akce včetně pořádání koncertů a divadelních představení, atd. Je toho hodně k čemu by takový areál mohl sloužit. Projekt celkového využití je zpracován. Teď jde o to, jak se vize podaří naplnit. V každém případě je to úkol nad rámec možností vlastníků a bez společenské podpory to půjde jen těžko.

 Lze považovat připravovanou výstavu v sýpce areálu za počátek nové éry kulturního života obce?

            To bych netvrdil. Je to však dobrý pokus něco pro to udělat. V každém případě společenský a kulturní život obce je na nulové úrovni a tak jakýkoliv pokus o nějakou kulturu má šanci na úspěch. Určitě kultura a společenský život obce má pozitivní vliv na život v obci i na její další rozvoj a tak snahy o vytváření takového prostředí je třeba podporovat.

 Miloš Krejcar