Z historie zdibského zámku

O zámku ve Zdibech se poprvé zmiňuje tereziánský katastr, v té době ještě pod označením vrchnostenský dům. Za stavebníka bývá pokládán František Maxmilián Hartman z Clarensteinu (1700-1729), který nosil přídomek "na Zdibech". Od r. 1729 byl jeho majitelem malostranský měšťan, směnárník povýšený do rytířského stavu, Jan del Curto z Morenbachu (1729-1768).

Poprvé se termínem zámek označuje až v josefinském katastru. Koncem 18. a v prvé polovině 19. století se na zdibském zámku vystřídalo několik majitelů, z nichž za připomenutí stojí zvláště ruská šlechtična, hraběnka Asbassová. Po dlouhou dobu spadaly Zdiby do historického Kouřimského kraje a tak je také zámek prezentován na Heberově rytině z počátku 19. století, která na své levé straně nese ještě slavobránu, snad postavenou při příležitosti průjezdu některého tehdejšího panovníka.

Roku 1877 velkostatek Zdiby spolu se zámkem koupil od vídeňské banky "Credit Foncier", která jej měla v držení za účelem podpory "Volebního komitétu ústavověrných velkostatkářů", Martin Stejskal, pražský podnikatel v pivovarnictví. Od té doby byl zámek s hospodářským dvorem a polnostmi v majetku tohoto rodu, až do neblahé doby "Vítězného února" po druhé světové válce, kdy jim byl zkonfiskován a celá rodina se rozešla do různých koutů republiky, především do pohraničí.

V letech komunistického "spravování" se na zámku vystřídalo několik uživatelů. Zprvu zde měl sídlo Státní statek Zdiby, poté Státní statek Ďáblice a nakonec Státní statek Odolena Voda. V tomto období devastace zámku byly zničeny chráněné renesanční krby,malby a rozkraden inventář, včetně originálu Rembrandta. V rodině se traduje, že hodnota obrazu byla natolik vysoká, že by se jeho prodejem dala v dnešní době financovat minimálně oprava zámku. Když zemědělskému učilišti, které bylo poté v zámku umístěno, přestal objekt vyhovovat (byl vybydlen), přešel do vlastnictví Hudebního fondu. Historickou ironií se stalo, že posledním uživatelem byl v osmdesátých letech Státní ústav pro rekonstrukci památek, který navzdory plánům na adaptaci vydal na zámek demoliční výměr kvůli jeho havarijnímu stavu, do něhož jej přivedla čtyřicetiletá ignorance. A tak jediným druhem, který v areálu zámku za bolševiků skutečně vzkvétal, byla neproniknutelná džungle bolševníku obrovského.

K demolici zámku naštěstí nedošlo a tak v devadesátých letech 20. století zdevastovaný majetek restituovali potomci původních majitelů, přičemž se v plné síle ukázalo, jak hluboký byl úpadek, do něhož se zdejší klima dostalo. V ruinách se zde octly nejen hmotné statky, ale i etika a mezilidské vztahy. V roce 1994 byla stavba z finančních důvodů zakonzervována. Bude třeba velkého úsilí k nápravě ve všech směrech.